neděle 10. října 2010

Maratonský čas by měl začínat dvojkou...



Novodobá era mého maratonského snažení byla odstartována zhruba někdy před rokem. Tenkrát se mi na Košickém mezinárodním maratonu podařil z plánovaného času pod 3:15 hod zaběhnout můj tehdejší osobní rekord, který měl hodnotu 3:04'14 hod. V nádherné atmosféře nejstaršího závodu na Slovensku jsem dokonce měl se svými spoluběžícími neznámými kamarády část závodu šanci jít i pod magickou hodnotu tří hodin. Nakonec to nevyšlo, ale i tak to pro mě znamenalo osobák vylepšený o víc než 13 minut a navíc jsem poprvé zatoužil po tom správném maratonském času...

 Prvním závodem, kde jsem se rozhodnul na tento výsledek zaútočit byl Kysucký maraton v Čadci. Příprava byla z mé strany svědomitá. Pamatuji si například období záplav, kdy jsem na svých běžeckých tratích, které nebyly zatopeny vodou trénoval mezi zasahujícími hasiči. Ovšem po období deštů v den startu vysvitlo sluníčko a já se utavil nejen ve svém tempu, ale především v něm. Dneska si říkám, že čas 3:12'27 při posledních 15 km absolvovaných indianským během zase nebyl tak úplně špatný...:-(

Dalším, v pořadí pátým maratonským městem jsem si vybral v podzimní termínovce Ostravu. Přípravné období na pro mě událost číslo jedna jsem začal na na počátku prázdnin. Do ní jsem jako novinku přidal i dvoufázové treninkové jednotky, při kterých mi s polykáním kilometrů pomáhal i Lukáš Krejčí, kterému naše letní společné výběhy nakonec dopomohly k vylepšení mnoha traťových rekordů při podzimních závodech. Nejtěžší období ovšem bylo zhruba 14 dní před závodem,  kdy bylo rozhodujcící i to, že jsem  v období plískanic, chřipek a různých viroz zůstal zdravý a tímto neoslabil svůj organizmus před blížícím se závodem. Bohužel spousta lidí toto štěstí neměla a to při závodě zanechalo svou stopu na výsledném čase. 

Musím říct, že při Ostravském maratonu se mi sešly snad všechny potřebné pozitivní faktory:   

Zraněními nenarušené přípravné období - Výborný pocit před závodem ( snad i díky dobře absolvované sacharidové dietě a regeneračního týdne před startem ) - Rychlá trať se šesti okruhy ( v době krize se dá psychicky zahojit při dobíhání Franty Zikeše :-) ) -  Ideální běžecké počasí v průběhu závodu - Obrovské štěstí na formu Ládi Dvorského

Do Ostravy jsme se vydali ve standartní sestavě: Lída, Lukáš, já - maraton, Franta Holec -1/2M. Jedinou předstartovní komplikací pro mě bylo zapomenutí čipu v šatně ale aspoň mě to dohnalo k tomu, abych si vyzkoušel rozklus i v neplánovaném vyšším tempu. V 10 hodin zazněl startovní výstřel a my po jednom oběhnutí kolem Masarykova náměstí jsme vyrazili do prvního z celkově šestí okruhů . Při mém plánovaném tempu kolem 4'12/km jsme se po pár kilometrech seběhli ve skupinku čítající cca 6 členů. Na převážně plochém profilu trati se mi šlo perfektně. Na 15. km jsme měli oproti plánu náskok zhruba 160 sekund. Od 3. kola se naše skupinka rozpadla a já v ni zůstal sám s Láďou Dvorským, který se o maraton pod tři hodiny pokoušel už o pár týdnů dřív ve Wachau. Někdy od třetiny závodu se mlha rozestoupila, začalo se objevovat sluníčko a já mohl začít těžit ze svého lehčího oblečení. Pocitově to bylo stále super, na obrátkách jsem evidoval pozvolně se zvětšující rozestupy od závodníků za námi včetně stále dobře běžícího Lukáše Krejčího, jenž tempově ideálně zapadl do skupiny běžící na čas kolem 3:10 hod. V tomto pelotonu se o tempo starala Ady Esentiérová a kromě Lukáše jí společnost dělal např. Peťa Brož nebo Pavel Rýdl. V Ostravě jsem se opravdu potkal s ideálními podmínkami a formou.  Při průběhu metou 21.1 km jsem na hodinkách zaregistroval čas 1:26'00 hod., což bylo oproti plánu o tři minuty rychlejší. S tímto zjištěním jsme velice mírně zvolnili tempo, ale i tak jsme následující dva pěti kilometrové úseku zaběhli v pro nás naprosto ideálních mezičasech. Před závodem jsem měl největší obavy z posledních 12 kilometrů, protože jsem měl ještě na paměti tento úsek na Kysuckém maratonu, kde jsem se pořádně protrápil. S Láďou se mi šlo ale perfektně a při protnutí mety 30 zdolaných km jsem se cítil stale velice dobře a mou psychiku určitě podporoval i fakt, že jsme pořád drželi náskok téměř 3 minut na plán. A když jsme v předposledním kole vbíhali na Masarykovo náměstí, věděl jsem, že k splnění našeho snu nám stačí posledních sedm km uběhnout v tempu kolem 5min/km. Závěrečné kolo bylo pro mne těžké nejen z hlediska obrovské únavy lýtek, ale taky po psychické stránce. Láďa mi posledních 5 km poodběhnul, ale mi k udržení potřebného tempa pomáhala možnost dobíhat některé soupeře o kolo. A když mě nakonec nerozhodily ani už tradiční střevní potíže, po malé odmlce v křoví jsem si v posledních třech kilometrech pohlídal potřebné tempo a náležitě si prohlédl v cílové rovince tu nejhezčí časomíru v mém životě...



                            

 

Žádné komentáře:

Okomentovat