50 kilometrů peklem

Služební cesta mi opět dala příležitost vyzkoušet něco zajímavého, a tak jsem se na tuto neděli 20. září přihlásil na závod Coastal 50K. V okolí San Franciska působí několik běžeckých klubů, a tento závod pořádal jeden z nich. Když jsem se na závod registroval, tak mi hrálo do karet, že zatím vždycky měli v září v termínu konání závodu severně od SF mlhu, zimu, před dvěma lety dokonce pršelo. Očekával jsem tedy spíše větrnější a chladnější počasí. Krutě jsem se zmýlil.

Stinson beach - start

Coastal 50K měl start severně od SF, na pláži Stinson Beach a cíl jižně, na Rodeo Beach. Protože trasa vedla z bodu A do bodu B, bylo nutné brzy ráno přijet do cíle, ze kterého nás pak na start zavezly žluté školní autobusy. Už v 6 hodin ráno bylo velmi příjemné počasí, teplota je pocitově kolem 20°C. Znalci místních poměrů jsou zaskočeni, předpověď na den počítala s třicítkami. Kdo mohl, radši přibral vodu navíc. Klikatá cesta proběhla v pořádku, vyzvednout startovní číslo a za chvilku už hlavní organizátor svolává běžce na start. Je nás odhadem kolem osmdesátky, někteří ale běží kratší, maratonskou trať. Přesně v 8 hodin je odstartováno.

Hned v úvodu nás čeká výživné pětikilometrové stoupání s převýšením okolo 600 metrů. Stoupáme krásným single trackem v korytě potoka. Často jdeme po schodech, v jednom místě dokoce po žebříku. Míjíme velké kameny i popadané velikány, trasa se po dosažení vrcholu stoupání stáčí dolů k Muir Woods a za chvilku již poznávám sekvoje. Běží se mi celkem dobře, ale protože cítím, že se zvyšuje teplota, tak raději zpomaluji.

Profil se zvlní, za 1:10h jsem na první občerstvovačce na 8km. Z ní pak mířím dalších 500m klesáním dolů na pláž Muir Beach (17,5 km). Slunce už je nahoře a docela peče. Nikde není žádný pořádný stín, jen občas pár stromů. Výhledy jsou nádherné, ale necítím se dvakrát dobře. Mám pocit, že mi chybí energie. Hurá tedy na občerstvovačku. Pod přístřeškem na pláži doplňuji hlavně tekutiny a chvilku odpočívám. Dalších 8 kilometrů mě čekají dva kopce, stoupání dalších 500 metrů. Bez jediného stromu či keře. Teploměr akatuje třicítku. Odskočím si u keříčku. Bujón před obědem? A to piju opravdu dost. Na zádech 2l, vepředu 300ml. Kopce jdu, dolů se snažím sbíhat, ale moc to nejde. Občas se na chvilku zastavím – udělám fotku a zase jdu dále. Lépe to ubíhá.

Místa, po kterých vede trasa, jsou krásná. Žádná široká cesta, pouze chodníček. Míjíme pirátskou zátoku a po kojotím hřebeni se blížíme ke třetí občerstvovačce. Vařím. Ostatní závodníci také. Konečně přicházíme dolů do Tenesse Valley (26 km). Zůstavám zde 12 minut – nejdéle. Mají led! Beru do hydravaku a taky pár kostek pod čepici. Tam vydrží asi 15 minut, za dalších 20 minut už je čepice suchá. Opět stoupáme. Cesta vede zpočátku lesem, ale stromy jsou daleko. Za chvilku už jsem zase na otevřeném prostranství. Všude jen kamení a nízké keříky. Na focení super, ale to je asi tak všechno.

300 metrů níže ve vedlejším údolů vidím u občerstvovačky holku, která je dost mimo. Prý byla na chvíli i v bezvědomí. Všichni jsou si vědomi extrémního horka a tak doplňují vodu a chladí se co, se dá. Hodně lidí zde závod končí (v době, když jsem byl v cíli to bylo více než dvacet). Vydávám se do předposledního čtyřkilometrového kopce. Je to smrťák. Všichni se tu vlečou, co noha nohu mine. Teplota je na 34°C, pocitově ještě více. Už jsem dávno smířený s tím, že většinu závodu jdu. Na hřebeni se mi otevírá fantastický výhled na celou zátoku. Vše je tu jak na dlani. Alcatraz, San Francisco a dole pode mnou Golden Gate. A úplně dole pod ním, u jeho paty občerstvovací stanice (41 km). Když si představíte, co vás ještě čeká, je to hořkosladký pohled.

Občerstvení pod mostem je super, dokonce tady fouká mírný větřík od vody. Ale teď už zase zpátky nahoru na kopec a ještě výše než předtím. Čeká mě poslední pořádné stoupání. Na jeho vrcholu dobíhám (ano, dokonce jsem zase trochu běžel) skupinku 3 lidí a dáváme se do řeči. Američanka, Mexičan, Francouz a já. Jdeme a popobíháme. Docela to utíká. Vzájemně na sebe trochu čekáme, ale 2 km před cílem se to trhá. Rozbíhám  finiš, aby to bylo se ctí a o slovo se přihlásí brutální vlk, kterého jsem si předtím nevšiml. Zatínám zuby. Ještě pár stovek metrů kličkování mezi auty u pláže a jsem v cíli. Nic moc čas, ale všichni tady mají respekt z každého, kdo dokončil. Čas 7:57 mi zajišťuje 30. flek celkově, 11. ve věkové kategorii. Vítěz to dal za 4:14. Borec.

Osvěžuju se a debatujeme s doběhnuvšími. Všichni říkají, že letos to byl extrém. Teď už jen zchladit nohy v Pacifiku. Jakmile sundám pravou botu, dostávám šílenou křeč do lýtka. Asi se mu to moc nelíbilo. Já mám dost smíšené pocity. Jsem moc rád, že jsem dokončil a viděl mnoho opravdu krásného. Trasa má docela brutální parametry, prvních 10 kilometrů je hlavně do kopce a s nádhernými stromy, druhou půlku bych přirovnal ke Slezskému maratonu – ale bez stromů. Jsem rád, že jsem to zvládl. Na druhou stranu mě mrzí, že jsem neměl energii a hlavně, že mě tak moc dostalo to horko. Ale určitě převládá spokojenost. Kdo z vás to má? :)

Tož jak jsem běžel a neběžel s “černými“ běžci

(aneb olomoucká půlmaratonská „poezie“)

Jestli mám na některý závod hezké vzpomínky, tak je to Olomoucký půlmaraton z let 2011 a 2013. Byl to takový velký běžecký svátek s velkou a hřejivou atmosférou Moraváků povzbuzujících okolo tratě.

Jak čas běží, tak rychlosti ubývá, váhy přibývá a časová perspektiva, že tu poloviční vzdálenost tratě, kterou kdysi nějaký řecký voják uběhl mezi Marathónem a Athénami, po padesátce ještě zvládnu, se krátí. Je to dost „drsné konstatování“, ale je to tak.

Možná o to více jsem se po loňské absenci chtěl do Olomouce letos vrátit.

V tradičním termínu okolo letního slunovratu - tentokrát 20. června, přesně v 19:00, jsem tedy nakonec stál v jednom z posledních startovních sektorů, označeném jako „G“, a viděl na velkoplošné obrazovce, jak skupina „černých“ běžců z první linie vyráží vpřed. Předpokládám, že s vizi zdolat trať 21 097 m v čase pod jednu hodinu. Sektor „G“ se zatím přitom téměř nehýbal nebo se posouval pouze mírnou chůzi a tak jsem mohl po startovním výstřelu ještě dvě a půl minuty v klidu poslouchat tóny Smetanovy „Vltavy“, skladby, která start velkých závodu seriálu Run Czech obvykle doprovází.

Po protnutí startovní čáry se však situace poměrně rychle změnila. Zatímco „černí“ běžci bojovali o svůj elitní čas, pro šedivějícího rekreačního běžce přihlášeného na tuto běžeckou atrakci za frýdecko-místecký klub Pepa Team, začal pokus o doběhnutí v čase o hodinu delším. Z hlediska délky života ta hodina rozdílu pro amatéra z Frýdku-Místku v porovnání s borci z náhorních plošin vzdálené Afriky moc neznamená. Pro „černé“ běžce však asi ano, přinejmenším finančně. Tož každý jsme asi nějaký jiný.

Reálný začátek závodů po proběhnutí startovní čáry (a nejen ten) naštěstí probíhal a ubíhal v milém prostředí jiných podobně rychle běžících souputníků, ke kterým naštěstí nepatřili jenom zástupci mužských kategorií.  A tak jsem se, motivován krásami historické Olomouce, fandícími diváky téměř po celé trati i okolo jsoucí běžící kráse „samotné přírody“, pomalu posouval k cíli. Musím přiznat, že to občas narušovaly jakési občerstvovací stanice a občasný pohled na hodinky, zdali ten boj o dvouhodinový limit je ještě reálný. V tom se musím přiznat, že jsem pořád ještě nedozrál a jako takový -  tak trochu blbec – jsem se těmi hodinkami někdy nechával „rozhodit“. Nicméně občasné vzájemné předbíhání se s jedním objektem nesoucími číslo začínající písmenem „F“, bylo docela milým pokračováním krásných tónu Smetanovy skladby prožitých na startu závodu. Dokonce ta symfonie trvala od pátého až po skoro dvacátý kilometr, kdy jsem nejprve utekl já a pak mi naopak před cílem uteklo ono tajemné „F“.

Po pár posledních metrech na pseudoslavnostním povrchu modrého koberce (pod ním totiž byly hrbolaté dlažební kostky) mě jedna dobrovolnice dala na krk stylizovanou kovovou „placku“ a jako ostatní jsem se mohl cítit jako „vítěz“.  Rozhlédl jsem se kolem. Neznámy objekt s písmenem F zmizel neznámo kam a žádný z „černých“ běžců na mne tu pouhou hodinku nepočkal, aby mi mohl ve vzájemném souboji podat ruku. A tak jsem se nikým a ničím nerušen mohl zbavit kulturních a jiných zážitků, vžit se do role sportovce a dík tomu, že cílový čas pár minut pod dvě hodiny byl, jsem si tento sportovní rozměr uplynulých dvou hodin mohl „vítězně“ užít.

Co z načatého večera zbylo dál? No přesně to, co po koncích závodů vždycky zbývá. Nafasovat si v „depu“ věci a jít na jídlo. Dvousetmetrová fronta na kus kuřecího stehýnka, za kterou těžko organizátory vinit (tak to u závodu kde startovalo 5,5 tis. závodníků, prostě být asi musí) mi ale jaksi nezapadla do poezie minulých prožitých hodin, obzvláště po tolik „hezkém“ běhu.

Hodinku do plánovaného odjezdu domů jsem se tedy rozhodl využít raději k posezení v hospůdce „U Drápala“ - nad dvěma dobrými Plzněmi ozvláštněných trochou poklábosení v němčině se dvěma Švédy o krásách českých děvčat a o smyslu běhu tohoto světa, včetně smyslu běhání v něm samotném…

Tož pokud to zdraví dovolí, tak na Olomouckém půlmaratonu třeba zas někdy příště…

Mira Lysek, Pepa Team Frýdek-Místek

PS:

Ach bože…  Málem jsem zapomenul sdělit kdo a v jakém čase zvítězil. Ale dík tomu, že na mne v cíli ten vítěz nepočkal a nepodal mi ruku, jsem si ho ani nezapamatoval. Asi to byl běžec „černé“ pleti s těžko zapamatovatelným jménem. To moje trestuhodné opomenutí ale přece nevadí.  Na nějakém webu, dokonce možná i v samotném nadpise zprávy, se to přes službu Google dá určitě jednoduše vyhledat… 

5tka na dráze

Nejprve to vypadalo na vodní pólo, ale nakonec se počasí umoudřilo a my jsme mohli v příjemném ovzduší odkroužit 12,5 kola na stadionu Slezanu. Bednu uhájila Lída a Rosťa Trávničkovi, v tombole se pak zadařilo i Lidce Šokálové, odnesla si šampaňské. O víkendu se potkáme buď ve Štramberku, nebo na Lysé? Kdo kam cválá? Přiznejte se :-)

3. v kt	Trávníček Rostislav	17:55.1
8. v kt	Husánik Robert	19:19.2
5. v kt	Vernarský Jaroslav	20:06.3
2. v kt	Trávníčková Ludmila	22:32.8
5. v kt	Šokalová Ludmila	24:36.5

Kluci, to je pomalé! Přidáme

PIM 2015 s účastí Pepa Teamu!

Nestíhám aktualizovat všechny závody, které naši členové obrazí, ale tato maratonská prvotina v podání Jirky Dintera stojí určitě za zmínku. Nejprve se rozehřál na Bolatické 20tce ( 1:25:55 / 5.v kt.) a pak už Jirka vycestoval do Prahy stověžaté, kde se potkal s davem běžeckých nadšenců a rozcválal se vstříc 42195m dlouhé trase. Zdolal ji za 3:36:14. Gratulace Jirko a rychlou regeneraci přejeme tobě i Lukášovi po závodě Vltava Run. 

Dovětek k "orienťáku" ve Vratimově

převzato z Fejsbůůku ( do komentáře pod původní článek se to nevlezlo..) 

Libor Mikloš a jeho óda na "spolupráci" s naším týmem :-)

dnes mám času..

O tom, jak jsem nebyl nejrychlejší, ale přesto první. 

(Původní nadpis byl: Chodí štěstí dokola, sem tam sedne na ..Nomáda)

Když člověk něco dostane a nepoděkuje, je to trapné. Když pro člověka někdo jiný něco obětuje a přesto mu není poděkováno, je to průšvih, ostuda. A když si někdo ani nevšimne, že se celá skupina pro něj obětovala, aby mu udělala radost, to nevím, co k tomu říct. A to se stalo mně, v úterý 21.4.2015 ve Vratimově, při běžeckých závodech. 

Do Vratimova jsem jel zcela bez ambicí, kategorie pro mě je vypsaná 50-59 let a to by musela být neuvěřitelná shoda okolností a hlavně neúčastí, abych udělal „výsledek“. Kromě toho jsem kvůli závodu vůbec nepřerušoval tréning (kdo chcete: neladil jsem). Minulý týden jsem ve středu běžel na dráze totiž Trojku v hrůzném čase 12:21. Pokud to tedy není indikátor nějaké těžké choroby, o které zatím nevím, je to minimálně známka totální ztráty běžecké formy a je mi tudíž třeba trénovat a nikoliv se někde předvádět. Takže jsem jel do Vratimova to z úmyslem vyloženě odfláknout a jen pro body do běžeckého poháru ( jak někdy říkám: do Okresního přeboru). Tam dostávám body za účast, a za to, že jsem spadl do kategorie 55 až smrt. Vše ale bylo nakonec jinak.

K věci. Mám rád lidi z Pepa teamu. Beskydští Nomádi totiž mají jako prioritu dobré vztahy s ostatními běžci, s přírodou a až pak výsledky. Netušil jsem ale vůbec, jak hezký vztah mají běžci z Pepa teamu ke mně!!!! Nevím jak dlouho se již zaobírali myšlenkou: „Uděláme tomu dědkovi z Raškovic radost. Vždyť on se tak snaží, má ten sport tak rád, jezdí občas i na závody…“. V úterý se jim naskytla ideální příležitost. Běžci se navzájem samozřejmě většinou znají, dá se před závodem odhadnout, jaká je naděje na bednu. A tady se rýsovala šance i pro mne. Na startu sice byl Roman Slowioczek (pro mne nepřekonatelný soupeř jiné kategorie), ale jinak se dalo počítat: Roman + jeden nějaký borec, o kterém třeba nevím, a o třetí flek bych mohl zabojovat s Láďou Březinou a Pepou Nejezchlebou. (Jestli špatně skloňuji tak Pepo promiň!!). 

Pepa team to taky tak viděl, jenže měl se mnou ještě vyšší cíle. Zařídíme nějak Romanovi DNF a cesta k prvnímu místu je pro mne volná. Že to je nesportovní? Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými skutky, proč by cesta do ráje nemohla být lemována špatnými?! Hned po startu se několik mladších běžců Pepa teamu drželo poblíž Romana tak, aby po kilometru utvořili již homogenní skupinu, která strojově stabilním tempem ukrajovala kilometry závodu. Roman nic netušil, je zvyklý stačit o mnoho mladším, velmi dobrým běžcům. Tušil, že je na čele kategorie s dostatečným náskokem a proč před vrcholem sezony, Maratonem v Praze, nějak hrotit tempo. Raději pošetří síly a promyslí některé záležitosti, které jej teď trápí. Zejména myslí na tři věci: Začít superkompenzační dietu 6 nebo 7 dní před Prahou? Zařadit do diety i 500g husy + 400g zelí bez knedlíku, nebo místo zelí dát 25ks velkých vřeten (těstoviny)? Běžet v Praze hned zkraje 3:50/km, nebo 4:10 a zrychlit až trochu později? 

No jo, kdo nemá osobního lékaře a trenéra, nemá to jednoduché. V této pohodové atmosféře, kdy Roman je v myšlenkách úplně jinde a v podstatě hledí jen na záda běžce před sebou, provede Pepa team svůj plán. Muž na čele odbočí ve Vratimově ze zástavby do lesa o uličku dříve!! Po 200 metrech začíná být i Romanovi divné: V Dubnu takhle vysoká stará tráva? Zbytky sněhu po zimě? Tento závod se vždy běžel v silničkách, ne? „Musíme se vrátit!“ Pepa teamu je jasné, že kdyby se vrátili 200m zpět, asi bych v tuto chvíli zrovna tímto místem probíhal a souboj s Romanem bych na zbytku trasy jasně prohrál. „Ne, ne, už to doběhneme a nahlásíme rozhodčím o kolik jsme si zkrátili trasu, oni nám to pak přičtou k času“ Taková blbost!! To by nikdo od stolu nevymyslel! Jenže běžec na určité tepové frekvenci je po 20 minutách běhu v transu a nemyslí moc racionálně. Tak jo, všichni ve zbloudilé skupině souhlasí !!!

Doběhnou do cíle a hned iniciativně hlásí: „My jsme si zkrátili trasu, ale to nevadí!! My si to jdeme změřit a přičtete nám to k času“!! Co šli proboha změřit? Trasu? Pokud by někdo dokázal přičíst metry k sekundám, jistě by dostal Nobelovu cenu a zaměstnala by ho NASA.

Hlavní organizátor, rozhodčí Zdeněk Fejgl a jeho pomocníci v cíli jsou v šoku. No bodejť! To by porazilo i Zvolánka s Kalábem, nebo Uhra, natož obětavé, nezištné, amatérské pořadatele. Toto je úplně odrovnalo a do konce závodu už nebyli schopni evidovat správně probíhající závodníky. Nevadí, pomůžeme si fotografiemi – nepomohli si. Ještě, že tam byl i jeden z nejzkušenějších organizátorů na světě, Josef Nejezchleba a s výsledky nakonec pomohl, protože většinu dorostenek a žen osobně zná…..

Pepa team viděl, že v cíli panuje menší chaos kvůli tomuto precedensu a že mé první místo je ohroženo. Kluci tedy raději počkali až proběhnu cílem a zařvali na pořadatele: Mikloš, číslo 52, vítěz kategorie C!!! A kategorie C byla pak jediná, kde nebyly při vyhlašování zmatky!! No s jedním detailem. Zakřičeli jen mé příjmení. Zdeněk Fejgl tedy při vyhlašování nevěděl mé jméno a uvedl : Mistr Mikloš. No nevím, jestli jsem v něčem také tak dobrý jako Mistr, ale ačkoliv jsem již dědečkem, tak starý jako Karel Gott ještě nejsem!!!

Teď vzkaz pro členy Pepa teamu, pokud to budou číst:

Pozdě, ale je to lepší než vůbec: Děkuji Pepa teamu. Nemám slov. Mé včerejší 1.místo bude na věky uloženo někde na zálohovacích serverech a půjde kdykoliv vyguglit mými potenciálními potomky v dalších stoletích. Rovněž jste připravili Romana o 300Kč, které já naopak velmi potřeboval. Splatil jsem všechny dluhy v Ondráši a ještě mi zbylo 37,50Kč. Tyto jsem nepropil, ale dnes vsadím na Litvínov – celkový vítěz ligy (cítím to v kostech, běžci ze Slezska prominou) a na postup Realu Madrid (věřím)

Já taky dovedu být vděčný, takže na Slezanské Pětce koupím všem zainteresovaným po jednom 10st pivu v plechovce v bufáči pod tribunou. Oni byli totiž také s Romanem klasifikováni jako DNF a obětovali pro mne zcela své ambice jak v samotném závodě, tak v aktuálním pořadí Běžeckého poháru okresu FM. 

Těm z Pepa teamu, kteří ihned po startu zbaběle utekli na špici závodu, nekoupím nic !!!

Roman si to včera nezasloužil. Je to fajny, rovny chlop z pod Gorolie a sám by něco takového nikdy nikomu neudělal!! Možná ani Vladkovi Matynkovi by to neprovedl. Takže jednou a dost!! Ještě jednou díky a stačilo, příště bez bloudění.

Celá věc může mít totiž dohru. Uvědomili jste si, že Roman je členem renomovaného běžeckého klubu MK Seitl Ostrava, a že zde asi pravidelně platí členské příspěvky v nemalé výši?

A tento klub je známý nejen tím, že pořádal a podílí se na pořádání spousty a spousty závodů na Ostravsku. Také nezištně vychovává mladé talenty pro všechny ostatní běžecké kluby v okolí, kam pak od Seitlovců přecházejí. Ale hlavně: Mají legislativu v malíčku!! Kdo sleduje poslední události kolem Ostravského maratonu, valné hromady aj. tak ví své. Důležité je tedy číst mezi řádky, jelikož Bezva Rejža mlčí jako hrob. Pokud by se MKSeitl rozhodli, že tuto epizodu z Vratimova svěří svým právníkům, tak nevím. Běžecké kluby Beskydští Nomádi (profitovali z včerejšího incidentu) a Pepa team (byli aktéry a vymysleli to) se v posledním roce velmi výrazně prosazovaly na poli Sky maratonů, Lysacupu a FM běžeckého poháru – i na dalších závodech. Pouhý finanční postih, který by jistě MKSeitl lehce vysoudil, by byl pro oba kluby likvidační a znamenalo by to jediné: ukončení činnosti obou neformálních sdružení a konec pro mnohé běžce, kteří mají před sebou jistě mnoho úspěchů. A protože tyto dobrovolná, neformální uskupení nejsou nikde oficiálně registrovaná, vznikl by obrovský problém s jejich likvidací!! A co si vezmete na něčem, co vlastně oficiálně neexistuje?

Navrhuji tedy: Všichni, kteří jsme u zmíněného incidentu byli, sejděme se co nejdřív a vymyslíme nějakou omluvu. Tady končí legrace a je třeba začít brát ten náš sport konečně vážně!!

Doufám, že se tímto příspěvkem nějak nedotknu pořadatelů. Ale jejich výmluva, že zmatky vznikly kvůli naprosto nevhodně pojaté reklamě na přidružený Bosoběh u mne neobstojí.... Prosím Vás, kdo by po lese plném klíšťat a psích exk. běhal naboso!!

L.M.

"orienťák" ve Vratimově

Závod s názvem Jakubův lesní běh Důlňákem měřil necelých 8km dle propozic, ale někteří z nás to umíme i za méně a dnes si povíme, jak na to. Kanárkově žluté dresy našeho týmu přitahují odjakživa velkou pozornost, kterou jsme si vydobyli již na startu a všichni fotografové jsou vděční za každý náš úsměv do objektivu. Někdo používá pro vyloudění rychlého úsměvu slovo "sýr", my v Pepa teamu "zkratka". Rekordní účast na tomto závodě pořadatele očividně potěšila, bohužel všechny rady před závodem jsme nemohli v takovém davu slyšet, jedna z nich byla, že na trati nejsou kromě šipek žádné kontroly, nebo lidé, kteří by nás měli navigovat. 

bylo nás 6

Po tichém startu se rozkutálí dav běžců z mírného kopce, postupně nabíráme rychlost a závodí se od prvních metrů. Na prvním kilometru se už tvoří malé skupiny, jen náš Jarda je solitér, kopce, vítr, nic mu není překážkou. Dotáhnout se na něj v prvních kilometrech je vždy boj, jenže je to opět ten kanárkový dres, který vás dráždí a chcete se před něj dostat. Ještě že Rosťa má v oblibě zelenou barvu, jinak by nás uštval. Na cca. 2.km jsme už vykroužili půlkruh, jenž nás zavedl do lesa, který jsme do teď obíhali po místní silnici. Pěšinka je v lese široká a bez překážek, mírně se vlnící, aby nikoho nenechala spát v monotónním tempu. Zde již postávají fanoušci a fotografové, blížíme se k místu, kde jsme startovali. Pro tentokrát se však vydáváme opačným směrem a to do táhlého kopce, v kterém nás "popohání" protivítr. Ale co to! Dostává se přede mne opět žlutý dres, tentokrát je jeho nositelem Lukáš, zkouším se ho chytit, jenže v tom kopci je to dost náročné, a tak se po chvíli stáhnu a držím snesitelné tempo. 

a za chvíli hurá do bludiště

Každý kopec jednou skončí, v tuto chvíli mám za sebou už velkou skupinu, kteří mě chtějí rozdupat a hlavně předběhnout. Radim se objeví vedle mě, který by rád dopředu, jenže z kopce se mi běží lehce a ani levá nebo pravá strana cesty není ideální. Malé zatáčky si s námi hrají, jsem hlavním tahounem celé skupiny cca. 6 běžců a už mě to vysiluje, a tak se trhám a utíkám za Lukášem, který taky není sám. Přetahování se o pozice pokračuje jen chvíli, najednou se vrháme vpravo po stezce kolem zahrad, která se následně zúží na vyšlapaný chodník mezi plotem a keři. Něco mi tu nesedí, jenže čas na uvažování není, to už běžíme v lese, Roman Slowioczek zaútočí a bere nás zleva, zprava, snažím se ho držet, jenže teď už pobíháme lesem jako zmatené srny, co pojedly mladou řepku. Žádná stezka, jen poskakujeme mezi ostružinami a popadanými stromy. Jakmile se ocitáme opět na lesní rovince, jsem hned veselejší, do cíle už přece zbývá cca. 1km. Skupina se trhá, předbíháme se, než se mezi námi ocitnou běžci, kteří vedli závod od startu. A tady je nám všem jasné, že je po závodění. Všichni se dobelháme do cíle, ale radost je pryč. Po celou dobu závodu byla trasa výborně značená, pouze v inkriminovaném místě prý stála paní, která nás gestem naváděla mimo trasu. Já si nikoho nevšiml, držel jsem se těch přede mnou, údajně nás tam stáhl mladý klučina, který byl na čele a my jako slepí, běželi za ním. 

v cíli s Michalem? To by bylo něco

Rychlý závod to mohl být a také byl. Rosťa, Lila a Eva šli zaslouženě na bednu, Lída Šokalová s Jardou brali aspoň cenné body a my tři opičáci - Radim, Lukáš, Rob si na příště vytiskneme mapu! Moc pěkný závod, který měl rychlé pasáže a dalo se zde dobře udržovat v solidním tempu, zkusíme to příště třeba v Jablunkově. 

rychlé holky!

Oficiální výsledky zatím nejsou k dispozici ( nedivím se pořadatelům a za zmatky se omlouvám(e) )

Fotogalerie od dědka z Havířova zde a pak ještě zde atletika FM. 

A zde je výsledek našeho bloudění

Masaryk run / Běh Hrádkem

Masaryk Run

Víkend nabitý akcemi, které nabízely jeden závod za druhým, stačilo si jen vybrat. Marek Moškoř zvolil Masarykův okruh v Brně, kde si nazul své minimaxy Hoka One One, aby otestoval naladění "motoru" a vypadá to, že zkušeností posbíral dost. 

Zde jsou Markovy postřehy:

"Trať byla zážitkem, neustále se točící a vlnící, s výživným kilometrovým kopečkem před koncem. Běh byl nic moc. Na trati bylo fest horko a samozřejmě ještě nemám dost natrénováno. Překvapila mě ale jiná věc. Už od druhé třetiny jsem trpěl pálením na přední ploše pravého chodidla – měl jsem tam nějak volněji a vzniklé tření mezi botou a ponožkou bylo dost nepříjemné. Tak jsem to nějak dokroužil a v závěru si alespoň užil hezký sprint finiš, který jsem vyhrál o vteřinku. Atmosféra závodu byla skvělá, umístění nakonec taky v pohodě."

Těsný finiš! To je pořádný adrenalin

Bude se pít :-)

Běh Hrádkem

Velká skupina Pepa teamu se schází na 21. ročníku závodu v centru Hrádku. Tady se to po příjezdu hemží mladými sportovci a je tu hned na první pohled živá atmosféra. Po registraci zbývá dost času na rozcvičení, postupně se slétáme a skoro se nám podaří vyfotit hromadnou fotku, ale to už je naopak těsně před startem. Za holky dnes bojují Eva, Lidka s Lilou. Čeká je 3700m ve třech okruzích po místních cestách. Startujeme hromadně, nejprve si oběhneme dva kratší okruhy s mírnými seběhy/výběhy mezi domy. Tam dojde k rychlým změnám v pořadí, teprve třetí okruh obsahující delší rovinky nás více rozdělí, protivítr taky není všem po chuti. Běžkyně již míří do cíle, ale mužská část si závod prodlouží na rovných 8km, kdy se vydáváme do prudkého kopce, který nás dostane k místním lesům a polím. Tato část trati je trochu zákeřnější, mokro a bláto u lesa lze oběhnout větším obloukem po poli, kde byl podklad tvrdší.  A následuje prudké klesání, kde lze nasbírat cenné vteřiny. Zbývající mírně svažující rovinka pak byla za odměnu a nohy se točily o 106. Fandících lidí bylo nejvíce v okolí cíle, přesto jsme tu a tam narazili na povzbuzující podél trati. Guláš a občerstvení všeho druhu přišlo vhod, k tomu příjemné počasí a našinci na bedně, tomu nešlo nic vytknout. 

Výsledky komplet zde, stručný přehled výkonů a umístění v kategorii za Pepa team je v tabulce níže.

Pár veselých fotek v průběhu celého dopoledne zachytila Gabka, tak si je můžete prohlédnout zde.

2. Ludmila Trávníčková 16:17,0
4. Eva Kopcová 18:10,0
1. Ludmila Šokalová 18:28,0
14. František Holec 21:38,0
2. Rostislav Trávníček 30:11,0
11. Robert Husánik 33:05,0
9. Jaroslav Vernarský 35:12,0
10. Michal Šimon 35:28,0

běh okolo Olešné / běh Papratnou

Opět víkend plný závodění a oslav díky početné a úspěšné výpravě. Ale hezky popořadě, sobotní dopoledne se scházíme letos podruhé na závodě pořádaném atletickým oddílem TJ Slezan FM. Jedná se o 10. ročník krosu na Olešné. Mladí a rychlí nám celou trať pěkně prošlapou, pomyslná ideální stopa je i ospalým okem viditelná, nehrozí, že někdo hned tak vykolejí.

Na startu se k lehké nervozitě přidává i dramatická scenérie na obloze, kde se kupí černá mračna a je jen otázkou, kdy si dáme sprchu. Rychle sundáme poslední hřejivé vrstvy a jde se na to! Z Pepa teamu je na startu opět pěkná skupina, velkou radost všem udělala Lidka Šokalová, po tvrdé zimní přípravě na Lysacupu jde do boje i v nížinách. Stejně tak se po delší době ukáže UltraTrailPepa ( zkratka UTTP ? :D ) Marek Moškoř, stihne se vůbec zahřát na tak krátké trati ( 3km ženy, 6km muži ) ? 

Sotva se rozběhneme, čeká nás ostrá zatáčka vlevo s mírným seběhem k přehradě Olešná, ale hned se stočíme zpátky nahoru, abychom se opět rozběhli...dolů :) . A tak to pokračuje jako na housenkové dráze. Přesto se najde i pár rovinek, kde se buď lze trochu vydýchat, nebo naopak využít k předbíhání. 

Rostíkovi se teď daří a od začátku bojuje na předních místech, Lukáš konečně přestal dělat Švejka a rozběhl svižně závod od prvního kola...no dobře, od druhého, to už nám začal opravdu utíkat. Pak jsme se trochu semleli s Jardou a Markem, do toho se přidal Honza Šrubař z TJ Slezan a honba za co nejlepším výsledkem byla hned zajímavější. 

Lila si utíká pro první místo v kt. a nikdo ji nezastaví, Lidka přece jen trochu bojovat musí, ale nakonec s náskokem 6s dobíhá na 3. místě. Lukášovi chyběl těsnější kontakt s přední dvojicí své kategorie, přesto dobíhá na parádním 3. místě. Rosťa je na tom podobně, 3. místo je dnes jeho maximum. Takže slavit se bude! Komplet výsledky zde.

A to nás ještě čeká tombola, kde si Marek odnáší lahvinku turističnou. Místo deště se teď na nás Slunce směje, takže nikdo nespěchá domů a chvíli klábosíme, Rosťa plánuje v neděli výlet..

pořadí v kt. a dosažené časy

A to do Frenštátu, aby si užil krátký závod na 5km - běh Papratnou. Z dostupných informací obsadil celkovou pátou příčku a v kategorii skončil na 3.místě. Výsledky zde.

Lesní běh Opatovice / Jarní desítka v Kravařích

Lila Trávničková podává hlášení :-) .

"V sobotu výlet do Opatovic na Lesní běh (moc pěkný kros ), Rosťa 2. místo, já 3. "

Výsledky zde

"V neděli Jarní 10 v Kravařích, Rosťa 1. místo čas: 36.35 !!!!, já trošku horší :-( , poslední 2km jsem proklela úplně všechno, a 200m před cílem jsem se dokonce málem poblinkala, takže za 47.32. Už fakt musím začít pořádně trénovat . Jinak jsme měli sebou Kláru (53.35)a Haničku , ta byla stříbrná."

Výsledky 

Rosťovi to běhá na výbornou a Lila bojuje, jak se patří. Nezbývá než pogratulovat k pěkným výkonům!

kros na Slezanu a Mořkovský zajíc

Rosťa Trávníček se prohání po Mořkově a je z toho parádní výsledek, obsadí 1. místo v kategorii a celkově 4. místo. Jeho čas na této zvlněné trati 37:55 není vůbec špatný. Aby toho neměl málo, dá si ještě dostavení na Slezan, kde ho čeká vyhlášení a ocenění za celý loňský ročník v běžeckém poháru FM. 

Velká část týmu se sejde na Slezanu, abychom odstartovali jarní sezonu a podrobili se prvním testům  po zimní přípravě. Konkurence je zde velká, počet závodníků na hlavním startu dosahuje skoro počtu 200 levých a pravých běžeckých bot, to bylo něco! Ale teď vážně, hlavní favorit Jakub Zemaník má o pozornost vystaráno, stejně tak početná skupina závodníků v kanárkově žlutých dresech. Po startu se na trati moc dlouho nemačkáme, nejhorší pasáž je do prvního stoupáku, kde se tvoří tzv. špunt, po této technické pasáži je už trať širší a lze snadněji předbíhat. Holky mají 4 kola, kluci bojují na dvojnásobné délce. Z Pepa teamu nejlépe odstartuje Jarda Vernarský, Lila Trávničková si skvěle zazávodí při letošní premiéře a v cíli lze pozorovat velká spokojenost z výsledku. Je z toho 1.místo. Její rivalka a kamarádka Helča Czeczotková celkově ztrácí 12 sekund, takže o těsné boje letos nebude určitě nouze.

A jak to vypadalo mezi námi chlapáky? :-) Jardu jsem škubnul na konci prvního kola a snažil jsem se propracovávat dál v pořadí. Netušil jsem, že mám za sebou Lukáše, toho jsem si všiml teprve v dalším cca. 930m dlouhém kole. Vladan vše pozoroval s odstupem, kontrolovaným tempem. Jakmile se startovní pole natáhlo a bylo obtížnější udržet se rychlejších soupeřů, opět jsme se promíchali s mladými dravci, kteří nám dávali kolo. V polovině závodu jsme se v rámci týmových soubojů prohodili s Lukášem, což vydrželo až do cíle. V mírném dešti nám fandili okolní diváci a týmový fotograf Filip. Jeho počínání je k zhlédnutí v galerii.

A jak dopadlo naše snažení? 3720m/7440m

1. v kt. Trávničková Lila 17:09

2. v kt. Šindelek Daniel 27:56 ( ve výsledcích má PT, ale oficiálně už by měl hájit barvy MK Seitl)

5. v kt. Krejčí Lukáš 30:54

12. v kt. Husánik Robert 31:20

7. v kt. Vernarský Jaroslav 33:40

10.v kt. Pecha Vladan 43:57

Na úvod sezony určitě povzbudivá účast i výsledky. Doufejme, že nám vydrží nadšení a zdraví, abychom se mohli během roku zlepšovat a užívat si běhání.

Lída Šokalová suverén LysaCupu!

Je to už více jak týden, co skončila zimní série závodů pod názvem Lysacup. Poslední etapu si Lída musela určitě náležitě užít, jelikož si doběhla pro celkové vítězství v kategorii žen nad XY let :) . Letos se ji postavilo několik silných soupeřek do cesty a z výsledků lze pozorovat, že ne vždy měla výhru v kapse. 

Byla to především její vytrvalost a odhodlání víkend co víkend zakousnout se do prudkého kopce Lysé hory, což ji postupně posouvalo v průběžném pořadí nahoru. Za Pepa Team FM Lidce posíláme velké gratulace a budeme se těšit na naše společné setkání v nastávající sezóně.

Lidka pro nás může být velkou inspirací, jak soupeřit v delších pohárových závodech, kdy jeden výsledek "nic" neznamená a je důležité setrvat v boji až do konce! FM pohár začíná již tento víkend, MBP má za sebou už dva závody, jsou zde i další běžecké seriály, vybrali jste si ten Váš? Pochlubte se :-)

LH24 2015: sněhem zavátý extrém

Lysá hora, nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd nepatří k místům, které bych měl obzvláště v oblibě. Kromě úžasného 360° výhledu zde totiž nenacházím nic, co by mě lákalo. Stále viditelnější zásahy člověka do tohoto místa jej připravují o jeho přirozený půvab. Věřím ale tomu, že sváteční návštěvník hor na vrcholu vezme za povděk chlazeným pivem a možností sáhnout si na hladicí bod. Na druhou stranu jsem rád, že davy turistů míří právě sem. Mnohá zajímavější zákoutí Beskyd si tak mohou zachovat svou tichost a skromnou anonymitu.

Už ani přesně nevím, jak k tomu došlo, ale po hornické desítce nějak z diskuse vyplynulo, že by mohlo být zajímavé vyzkoušet tento 24 hodinový závod. Protože považuji akce podobného typu za čisté bláznovství a moc nechápu lidi, kteří do toho jdou s nějakými ambicemi, nápadu jsem se vysmál. Nicméně po krátké úvaze mi přišlo zajímavé jít to ve dvojici. Vzájemné hecování a podpora parťáka v jednom týmu mi přišla jako dobrý motivátor. Spojil jsem se tedy s Jirkou Karáskem, který měl na věc podobný pohled a vyplnili jsme registrační formulář. Rob se nám sice navrhoval název týmu Beam Bass, ale my jsme raději zvolili zvukomalebnější Maratonek pochodovy. 

Na Lysé hoře jsem byl od listopadu pouze jednou, a to 2. ledna, kdy jsme si s Jirkou šli dvakrát projít závodní okruh. Probrali jsme možnou taktiku, seznámili se záludnými místy a zhodnotili možná kritická místa trati. Bylo jich dost. Dny ubíhaly, já se šel občas proběhnout, ale v podstatě jsem leden měl spíše udržovací než tréninkový. Protože ale většinu času běhávám ve zvlněném terénu, kopce jsem se nebál. Týden před závodem mi Jirka oznámil, že má úplně v háji koleno, a v pátek, v den registrace, již bylo jasné, že jej zdraví na trať nepustí. Rušit jsem nic nechtěl, a tak jsem se den před závodem přeregistroval do kategorie jednotlivců, přesně mezi ty cvoky, jejichž snažení příliš nerozumím. Jak ironické.

Přeregistrování do jiné kategorie s sebou přineslo jednu nepříjemnost, a to sice ubytování, které jsme si ponechali, ale bylo na chatě Sluníčko, vzdálené 400m od trasy závodu. Ostatní jednotlivci si užívali luxusu teplého místečka hned u okruhu. Bylo mi jasné, že budu muset zohlednit i tento fakt. Protože již mám nějaké zkušenosti s delšími závody, ale nikdy jsem je ještě neabsolvoval sám, bylo mi jasné, že také musím mít vymyšlenou naprosto přesnou taktiku, které se budu držet. Dal jsem si tedy za cílujít minimálně pět okruhů s tím, že se nesmím příliš zničit, a pokud se bude situace zhoršovat, dal jsem si svobodu ukončit závod bez výčitek svědomí. To mi pak hodně pomohlo v druhé části závodu, když jsem podstatně zpomalil při sestupech. 

Chvíli před startem. Radim ani Marek zatím netuší, do čeho jdou.

Sobota ráno byla jako vymalovaná. Teploty kolem -5°C, předpověď na den a noc -10°C nahoře a trvalé sněžení. Pořadatelé vyhlásili kritický stav na trati, kdy část byla pod vrstvou ledu, a tak bylo nutno použít řetízkové nesmeky. Hurá, měl jsem. Na kluzkou trať závodu se v 11 hodin dopoledne vydalo přes 700 závodníků, z toho necelá dvoustovka střídajících dvojic. Startovalo se dole v Ostravici od pily a po 1,5 km se pak navázalo na první závodní okruh. Rychlejší borci využili mírné stoupání asfaltky k získání náskoku před pomalejšími prudšími pasážemi, které pak navazovaly. Já vyrazil bez zvytečného spěchu, avšak v dostatečném tempu.

Trasa zpočátku kopírovala červenou turistickou značku, před pramenem Butořanky však uhnula do lesa, kde následovalo technicky nejnáročnější stoupání, místy dosahující i sklonu více než 40°. Po tomto “hangu” zvaném taky “kitzbuehel”, následovala mírnější pasáž s traversem na modrou značku, který jsem většinou celý běžel. Pak následoval výstup po modré značce severní sjezdovkou na vrchol, pípnutí u kontroly a pak už “jen” nějakých 6 kiláků dolů, přes Albínovo náměstí k cíli kola u hotelu Sepetná. Mojí taktikou bylo jít vždy najednou po sobě dvě kola, a pak si na chvíli odpočinout v teple. Díky nesmekům jsem mohl udržovat dobré tempo a obě první kola jsem dal za téměř shodný čas (02:03:56 a 02:03:44). Během závodu jsem ale tempo neřešil, pouze jsem si pípal na hodinkách jednotlivá kola a odpočinek. Docela mě pak doma u počítače překvapilo, že se mi dařilo držet celou dobu konstatní rychlost postupu.

Pauza v teple po druhém kole mi udělala dobře. Přezul jsem boty, vyměnil ponožky, snědl pár toastů a zase vyrazil na kopec. Protože se mi podařilo už v druhém kole přervat jedny nesmeky, rozhodl jsme se je již nepoužívat. Naštěstí zesilující sněžení a mnohými závodníky rozškrábaný led na výstupu tuto věc umožňoval. Třetí kolo jsem dal za 02:07:21, ale bohužel na trati došlo k malé nepříjemnosti. Při sestupu lesem kolem sjezdovky u Ostré jsem ukluzl a pád vybalancoval na pravé noze. Bohužel se to hned projevilo bolestí v koleni, takže jsem musel být o dost opatrnější, zejména při sestupech. V cíli mě přišel povzbudit Jirka Karásek, který přinesl čerstvé informace ohledně trojky jednotlivců z Pepa Teamu. Já, Radim a Lukáš jsme byli od sebe v rozmezí pár minutek, byl to tedy vyrovnaný souboj. Do čtvrtého kola jsem šel zpočátku s Lukášem Krejčím, který ovšem po chvíli nasadil do kopce ostré tempo, které jsem odmítl akceptovat. S pobolívajícím kolenem nebyl problém jít do kopce, ale cokoli směrem dolů začalo být hodně nepříjemné. Čas výstupu jsem měl stále kolem hodiny a dvaceti tří minut, ale sestup už byl o pár minutek delší než minule. Čtvrté kolo jsem měl za 02:09:51. 

Na pokoji jsem se tentokrát zdržel trochu déle. Koleno jsem namazal a zafixoval obinadlem a následoval klasický rituál jídla, výměny obuvi a ponožek. Krátký telefon domů a zase vyrazit do kopce. Páté kolo, i díky zhoršujícímu se počasí na vrcholu, jsem měl za 02:19:42, šesté za 2:17:01. I po půlnoci jsem byl byl v docela dobrém rozmaru a závod mě bavil. Dokonce jsem sám sebe přistihl, že se i tak trochu “těším” na prudký hang, kde jsem byl schopen předbíhat stále více závodníků (však mi to pak vraceli při cestě z kopce).

Před dalším kolem jsem se rozhodl odpočinout trochu více, na pokoji jsem strávil více než půl hodiny. Sedmé kolo jsem zahájil ve dvě ráno. Tentokrát jsem se vybavil hudbou. Chytrý playlist plný energických a motivačních skladeb mě uržoval při životě na trati dalších pět hodin. Ostatně posoudit můžete sami, názvy písní napoví: 15 Step (15 kroků), Momentum (hybná síla), Ignition (zážeh), Ready To Start (připraven ke startu), It’s Killing Me (to mě zabíjí), Mess Of Me (jsem na šrot), Walking Paranoia (chodící paranoia), Rope (provaz). Najel jsem na režit autopilot a snažil se neřešit příliš stále vlezlejší chlad a bolest nohou. Co jsem nečekal, byl protestující žaludek, kterému evidentně nesedla poslední svačinová zastávka. Cítil jsem se celé kolo dost zvláštně a kromě vody a koly jsem nebyl schopný nic přijmout. Kolo jsem absolvoval za 2:21:23, přitom sestup mi trval hodinu!

Cestou dolů mě napadaly různé chmurné myšlenky, ale teplý vývar a chvilka odpočinku dole to nakonec spravila. Když jsem pak ve vestibulu hotelu zjistil, že Radim teprve před pár minutami prošel vrcholem a je nyní půl kola za mnou, hned se mi šlo do osmého výstupu radostněji :) Koleno se sice už docela razatněji ozývalo, ale nahoru to nevadilo a rovinatější pasáže jsem byl pořád schopný stále ještě běžet. Závěrečný okruh jsem měl nakonec za 2:20:51 a v sedm hodin ráno prošel naposledy cílovou rampou. V nohách 95 kilometrů a převýšení cca 6700 metrů. I když jsem měl ještě k dobru 4 hodiny, rozhodl jsem se nepokoušet více své zdraví, ani kazit průměrný čas mých výstupů. 

Závod se mi i přes různé drobné potíže velmi líbil, čím více sněhu bylo a méně lidí na trati, tím nabýval magičtějších obrysů, hlavně v noci při svitu čelovky. I když znamenalo každé přibývající kolo pot a dřinu, musím říci, že v závěru posledního kola jsem do cíle běžel v naprosté euforii, šťastný, že jsem to zvládl. 

Pepa Team na LH 2015

Jednotlivci

79.  (38. v kat.)    Marek Moškoř   8x    

89.  (43. v kat.)    Radim Lipták     8x    

274. (105 v kat.)   Lukáš Krejčí     5x      

Dvojice

48.   (2. v kat.)    Petra Schwarzová + Daniel Šindelek    12x

69.   (25. v kat.)  Jaroslav Vernarský + Michal Šimek     10x