(aneb olomoucká půlmaratonská
„poezie“)
Jestli mám na některý závod hezké
vzpomínky, tak je to Olomoucký půlmaraton z let 2011 a 2013. Byl to takový
velký běžecký svátek s velkou a hřejivou atmosférou Moraváků
povzbuzujících okolo tratě.
Jak čas běží, tak rychlosti
ubývá, váhy přibývá a časová perspektiva, že tu poloviční vzdálenost tratě,
kterou kdysi nějaký řecký voják uběhl mezi Marathónem a Athénami, po padesátce
ještě zvládnu, se krátí. Je to dost „drsné konstatování“, ale je to tak.
Možná o to více jsem se po loňské
absenci chtěl do Olomouce letos vrátit.
V tradičním termínu okolo
letního slunovratu - tentokrát 20. června, přesně v 19:00, jsem tedy
nakonec stál v jednom z posledních startovních sektorů, označeném
jako „G“, a viděl na velkoplošné obrazovce, jak skupina „černých“ běžců z první
linie vyráží vpřed. Předpokládám, že s vizi zdolat trať 21 097 m v čase
pod jednu hodinu. Sektor „G“ se zatím přitom téměř nehýbal nebo se posouval
pouze mírnou chůzi a tak jsem mohl po startovním výstřelu ještě dvě a půl
minuty v klidu poslouchat tóny Smetanovy „Vltavy“, skladby, která start
velkých závodu seriálu Run Czech obvykle doprovází.
Po protnutí startovní čáry se
však situace poměrně rychle změnila. Zatímco „černí“ běžci bojovali o svůj
elitní čas, pro šedivějícího rekreačního běžce přihlášeného na tuto běžeckou
atrakci za frýdecko-místecký klub Pepa Team, začal pokus o doběhnutí
v čase o hodinu delším. Z hlediska délky života ta hodina rozdílu pro
amatéra z Frýdku-Místku v porovnání s borci z náhorních
plošin vzdálené Afriky moc neznamená. Pro „černé“ běžce však asi ano,
přinejmenším finančně. Tož každý jsme asi nějaký jiný.
Reálný začátek závodů po
proběhnutí startovní čáry (a nejen ten) naštěstí probíhal a ubíhal v milém
prostředí jiných podobně rychle běžících souputníků, ke kterým naštěstí
nepatřili jenom zástupci mužských kategorií. A tak jsem se, motivován krásami historické
Olomouce, fandícími diváky téměř po celé trati i okolo jsoucí běžící kráse „samotné
přírody“, pomalu posouval k cíli. Musím přiznat, že to občas narušovaly
jakési občerstvovací stanice a občasný pohled na hodinky, zdali ten boj o
dvouhodinový limit je ještě reálný. V tom se musím přiznat, že jsem pořád
ještě nedozrál a jako takový - tak
trochu blbec – jsem se těmi hodinkami někdy nechával „rozhodit“. Nicméně
občasné vzájemné předbíhání se s jedním objektem nesoucími číslo
začínající písmenem „F“, bylo docela milým pokračováním krásných tónu Smetanovy
skladby prožitých na startu závodu. Dokonce ta symfonie trvala od pátého až po
skoro dvacátý kilometr, kdy jsem nejprve utekl já a pak mi naopak před cílem
uteklo ono tajemné „F“.
Po pár posledních metrech na
pseudoslavnostním povrchu modrého koberce (pod ním totiž byly hrbolaté dlažební
kostky) mě jedna dobrovolnice dala na krk stylizovanou kovovou „placku“ a jako
ostatní jsem se mohl cítit jako „vítěz“. Rozhlédl jsem se kolem. Neznámy objekt
s písmenem F zmizel neznámo kam a žádný z „černých“ běžců na mne tu pouhou
hodinku nepočkal, aby mi mohl ve vzájemném souboji podat ruku. A tak jsem se
nikým a ničím nerušen mohl zbavit kulturních a jiných zážitků, vžit se do role
sportovce a dík tomu, že cílový čas pár minut pod dvě hodiny byl, jsem si tento
sportovní rozměr uplynulých dvou hodin mohl „vítězně“ užít.
Co z načatého večera zbylo
dál? No přesně to, co po koncích závodů vždycky zbývá. Nafasovat si v „depu“
věci a jít na jídlo. Dvousetmetrová fronta na kus kuřecího stehýnka, za kterou
těžko organizátory vinit (tak to u závodu kde startovalo 5,5 tis. závodníků, prostě
být asi musí) mi ale jaksi nezapadla do poezie minulých prožitých hodin,
obzvláště po tolik „hezkém“ běhu.
Hodinku do plánovaného odjezdu domů
jsem se tedy rozhodl využít raději k posezení v hospůdce „U Drápala“
- nad dvěma dobrými Plzněmi ozvláštněných trochou poklábosení v němčině se
dvěma Švédy o krásách českých děvčat a o smyslu běhu tohoto světa, včetně smyslu
běhání v něm samotném…
Tož pokud to zdraví dovolí, tak na
Olomouckém půlmaratonu třeba zas někdy příště…
Mira Lysek, Pepa Team Frýdek-Místek
PS:
Ach bože… Málem jsem zapomenul
sdělit kdo a v jakém čase zvítězil. Ale dík tomu, že na mne v cíli ten
vítěz nepočkal a nepodal mi ruku, jsem si ho ani nezapamatoval. Asi to byl
běžec „černé“ pleti s těžko zapamatovatelným jménem. To moje trestuhodné
opomenutí ale přece nevadí. Na nějakém
webu, dokonce možná i v samotném nadpise zprávy, se to přes službu Google
dá určitě jednoduše vyhledat…